Novinky:

Nečekaný zvrat(SasuTema): 9. díl
Začít znovu: 5. díl
Uchiha Sasuke do ředitelny!(ItaSasu, SuiSasu): 3. díl
Grellovy červené strasti: 3. díl
Rande (Takuya Uehara x Yuya Matsushita, Shohei Miura x Yusuke Yamamoto): jednorázovka
Autogram (Takuya Uehara x Yuya Matsushita): jednorázovka
Závislost II (Yusuke Yamamoto x Yuya Matsushita): 1. část, 2. část
Do náruče smrti (Takuya Uehara x Yuya Matsushita): drabble

Píše se:
Zkusím se hecnout.. A napsat Začít znovu anebo Sasánka v ředitelně.. Když o ně vidím zájem.. Držte mi palce, ať něco sesmolím.
+dalších 19 nápadů na povídky na Takuyu a Yuyu :3 (z toho 3 rozepsány)
++jedna na Yuyího a Shouga čeká v pořadníku :3
+++nějaké další shippy s Yuyím :3 (3)
++++1 na Miuru a Yusukeho x3

Závislost II 1/2

10. července 2014 v 21:02 |  Povídky - Mimo anime
Původně jsem nechtěla psát pokračování, ale nakonec jsem si to trochu promyslela, a když se mi začal tvořit přesný scénář, sepsala jsem to. A ještě bude jedno pokračování, budu mít trilogii! :3 Jen teda nevím, jak to má celé skončit. ._. Ale to se vsákne. xD
Tato povídka se stává celkově mou nejoblíbenější, líbí se mi totiž, jak na sebe ty díly přímo navazují, ale pokud by si někdo přečetl třeba jen tenhle, tak pochopí, o co jde a nebude se v ději topit. Samozřejmě je ale lepší si přečíst i první díl, takže ten najdete tady a tady. Snad si to tou třetí částí nepokazím. ^^" Teď už příjemné čtení a budu vděčná za komentáře, jako obvykle. x3

Pairing: Yamamoto Yusuke x Matsushita Yuya
Vedlejší, ale pro děj přesto nezbytné páry: Uehara Takuya x Sakurada Dori, Uehara Takuya x Matsushita Yuya



Dnešní noc byla opět jasná. Ani teplo, ani zima. Zářící hvězdy na nebi. Lehký vánek pohupující korunami stromů. Šumění líně tekoucí řeky pode mnou. Po jedenácté hodině. Jediná změna oproti včerejšku byl měsíc, který již kompletně dosáhl úplňku. Stál jsem tu, opět opřený o zábradlí, dívajíc se dolů. Přešlápl jsem. Chtěl jsem to ukončit, tak hrozně moc. Skočit dolů a všechno by bylo za mnou, už nikdy bych nemusel nic řešit. Ale dnes jsem tu byl za úplně jiným účelem. Nohy mě sem samy donesly, původně jsem ani neměl přijít. Původně jsem měl být mrtvý. Chtěl jsem se svým bezcenným životem skoncovat, bez Takuyi to skutečně nestálo za nic. Byl jsem zoufalý a naprosto prázdný. Ale včera jsem to nakonec neudělal. A dneska...nějak jsem se k tomu taky neměl. Čekal jsem. A ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, podvědomě jsem moc dobře věděl, na co. Dokonce jsem se chvilkami i přistihl, že jsem se bál, že čekám zbytečně. Bylo to...zvláštní.
"Ty seš fakt tady!" ozvalo se najednou pár kroků ode mě. Otočil jsem tím směrem hlavu, abych se ujistil... Byl to on.
"Jo," odvětil jsem jen jednoduše. Přešel až ke mně a taky se opřel o zábradlí.
"Tak o čem přemýšlíš dneska?" zeptal se mě.
"Vlastně...tak nějak o ničem," přiznal jsem. Sice se mi v myšlenkách motal Takuya, ale dnes jen tak podivně okrajově. Měl jsem spíš v hlavě prázdno.
"Tak to je hezký," uznal pobaveně a zasmál se, "a o čem jsi teda přemýšlel včera?"
"O...no, jen o nějakých...osobních záležitostech," odpověděl jsem mu vyhýbavě. Nechtěl jsem se mu tu svěřovat se všemi svými trápeními. Doopravdy by nebylo moudré všechno vypovědět člověku, kterého jsem viděl podruhé v životě. Nevěděl jsem, co je zač a ani jak se jmenuje.
"Je to hodně zlý?" zajímal se.
"Un," potvrdil jsem s přikývnutím.
"Ále, uvidíš, že to se spraví," prohlásil přesvědčeně a přátelsky mě poplácal po zádech, "nedělej si starosti nebo budeš mít ještě vrásky."
"Pro mě za mě," zamumlal jsem.
"Co jsi pořád tak zamračený? No tak, nesmíš to všechno vidět tak černě," domlouval mi. Pořád byl takový rozzářený, přímo z něj sršel optimismus a s tím svým širokým úsměvem by klidně mohl jít hrát do reklamy na zubní pastu. Očividně stále nosil ty růžové brýle, jako já ještě před nedávnem. Všechno viděl tak naivně třpytivé, až mi ho bylo líto. Taky jsem byl takto šťastný, všechno mi připadalo hezké, dokud jsem ještě byl s Takuyou. A teď? Jsem troska, můj život postrádá smysl. Možná tak jednou dopadne i on, až přijde někdo, kdo mu nemilosrdně rozdupá všechny představy o dokonalém životě a jakékoliv naděje na šťastnou budoucnost. Však uvidí.
"Vůbec nevíš, co se mi stalo, tak to nezlehčuj," zavrčel jsem.
"Tak promiň," zamával rukama v obranném gestu, "jen jsem tě chtěl trochu povzbudit."
"No...no jo," vydechl jsem už mírněji a sklopil pohled.
"A vůbec, jak se jmenuješ?" změnil najednou téma, "já jsem Yusuke. Yamamoto Yusuke."
"Matsushita Yuya," představil jsem se.
"Počkej, fakt?" vytřeštil na mě oči a naklonil se blíž k mému obličeji, který si začal detailně prohlížet, "no jo, fakt!"
"A co?" povytáhl jsem obočí.
"Jsem tě vůbec nepoznal!"
"A ty mě snad znáš?" podivil jsem se. Začal se smát.
"Ty děláš, jakobys vůbec nebyl slavnej."
"A ty zase, jakobys byl nějaká moje fanynka," odfrknul jsem si pobaveně. Zacukaly mu koutky.
"No to sice jako ne, ale slyšel jsem pár tvých písniček a byl jsem na Kuromyu. Úžasně zpíváš."
"Děkuju."
"Máš teď nějaké problémy s nahrávací společností, že se tak hroutíš?"
"Ne, to ne. Práce se to vůbec netýká. Vlastně ale přemýšlím, že s tím seknu," přiznal jsem mu.
"Cože?! Zbláznil ses?! Hele, neblbni, co bys jako chtěl dělat? Vždyť ti to jde, proč bys tak zbytečně zahazoval talent?"
"Je to komplikovanější, už to...prostě to přestávám zvládat."
"Jakože, jak jsi říkal, nic o tvých problémech nevím, takže ti do toho asi moc nemám co kecat, ale pořádně si to promysli. Fakt ti to za to stojí? Vždyť jsi úspěšný," namítal. Pokrčil jsem rameny.
"To možná," uznal jsem, "ale všechno mi tak nějak spadlo a já už na to asi vážně nemám."
"Dělej, jak chceš, svůj názor jsem ti řekl a neboj, víc už ti do toho kecat nebudu." Kývl jsem hlavou. Alespoň, že tak. Sice teda celkově vyzvídal víc, než bych chtěl, ale za úplně vlezlého bych ho určitě neoznačil, takže jsem si nemohl stěžovat. Protáhl se a zazíval. "Hele, ale už je pozdě, nezdá se ti?" prohodil a vytáhl z kapsy mobil, zřejmě aby zjistil, kolik je vlastně hodin, "no, jak říkám, už je skoro půl jedné. Tobě se ještě nechce spát?"
"Ne, ani ne," zavrtěl jsem hlavou.
"Mhm, mně už docela jo," přiznal se smíchem, "kterým směrem bydlíš?" Obyčejným kývnutím jsem mu naznačil, kudy to tedy je. "Jo, já taky! Nechceš teda už jít?"
"No...popravdě ani ne."
"Do kdy jsi tu byl včera?"
"Já vlastně ani nevím, nedíval jsem se na hodiny."
"Jo tak, no nic. Tak já už ale zmizím, fakt jsem unavenej. Přijdeš sem i zítra?"

"Už jsem myslel, že se dneska neobjevíš," povídal, zatímco mi s úsměvem mával, když jsem se k němu blížil. Dnes měl oblečené růžové tričko s bílými nápisy, na tom rozepnutou hnědou koženou bundu a tmavé džíny.
"Ahoj," řekl jsem jenom, vydechl jsem a jako každý den se opřel o zábradlí.
"No ahoj," zasmál se, "hele, viděl jsi ten dnešní díl Naruta?"
"Hmm, ne, už minimálně půl roku jsem neviděl ani jeden díl."
"Jak to? Víš, jak je to teď zajímavý?"
"Co se tam děje?"
"Je tam setkání pěti kage a do toho všeho se tam plete Sasuke s týmem Taka. Jde zabít Danzoua a-"
"Kdo je Danzou?"
"To nevíš?"
"Ne."
"Přece ten z rady starších, z Konohy. Teďka je z něj šestý Hokage. No, ještě není oficiálně jmenován, ale není k tomu daleko."
"A proč? Co Tsunade?"
"Tsunade je přece mrtvá."
"Tsunade je mrtvá?" podivil jsem se.
"Tsunade je mrtvá," potvrdil mi, "nebo lépe řečeno, je v bezvědomí a ne a ne se probudit, takže je to, jakoby byla mrtvá, po tom útoku Peina. To jsi přece musel ještě vidět."
"Jo, to jak zlikvidoval celou vesnici, ne?"
"Přesně, je to tam celé srovnané se zemí. Všichni se snaží vesnici co nejrychleji obnovit. Hej ale dneska, to bylo epický! Sasuke se vytasil se Susano'o, skoro všechny tam-"
"Co je Susano'o?"
"Ach jo, Yuya-kun, ty jsi nevzdělaný," plácl se do čela, "víš přece, jak Sasuke bojoval s Itachim, ne?"
"No..jo, to si ještě pamatuju," přitakal jsem.
"Tak jak tam měl Itachi na konci takové to velké chakrové červené, jakoby brnění, Sasuke to nemohl ničím prorazit, víš co, ne? Tak Sasuke už to má taky, takové fialové, je to další stupeň Mangekyou. No a díky tomu tam všechno pobil, celé to zkombinoval s Amaterasu - ten černý oheň - a připravil Raikageho o ruku. Raikage je ale slušný týpek, takže ten Sasuke podal fakt hustý výkon. No ale co je nejdůležitější, objevil se Tobi - ten s tou oranžovou maskou, bez kterého by teda Sasuke už asi dávno umřel, ale prostě, vyhlásil tam všem národům válku! Takže teď se tam budou Akatsuki mlátit proti všem a teprve to celé začne být zajímavé!" vykládal mi naprosto zaujatě, "musíš se zase začít dívat! Fakt to teď bude stát za to," začal mě přemlouvat, "upřímně ale, fandím teď Sasukemu, ten Danzou je strašný parchant, ho určitě taky budeš nesnášet už od pohledu. Zajímá mě, jak se ještě předvede, ještě nic úžasného neukázal, všechno to nechává na dvou svých poskocích. On vede to ANBU Root, ale přijde mi, že sám je snad totálně neschopný, jen takový ten týpek, co poroučí, ale sám nic nesvede," rozpovídal se a mluvil a mluvil a mluvil. Nepřipadalo mi to ale nějak otravné a vlastně jsem ho celkem se zaujetím poslouchal. Bylo hezké po dlouhé době zase řešit takovou banalitu, jako je nějaké anime, a alespoň chvilku nevěnovat chmurným úvahám nad svým vlastním životem.
Už od odpoledne začalo být nebe pokryté mraky, kterým se už povedlo pokrýt snad celou noční oblohu. "-a myslím, že nějaká pořádná bitva ještě přijde, asi si koupím mangu, protože jsem fakt strašně napnutej. Jen teda, manga už je o dost napřed, takže snad se mi povede sehnat i to vydání, co chci, až tolik dopředu ten děj znát přece nemusím," zašklebil se, "jakože, docela mě to i zajímá, ale víš co, když budu-" To ale najednou, bez sebemenšího varování, spadlo pár dešťových kapek, o dalších deset sekund později už se však z nebe spustily přímo provazce vody, že jsme téměř okamžitě byli mokří, jako bychom skočili do bazénu
"Co to sakra-?!" začal jsem a odhrnul jsem si mokré vlasy, které mi celé zplihlé skončily v očích.
"Poběž, jdem ke mně, mám to jen tři ulice!" křikl po mně, abych ho slyšel i přes vodu tříštící se o zem, a to už se rozběhl pryč z mostu. Co jiného mi taky zbývalo, než jej následovat?

"Půjčím ti nějaké oblečení, a jestli chceš, klidně si zajdi do sprchy," nabízel mi, když jsme vycházeli po schodech v jeho poměrně velkém, luxusně zařízeném domě do horního patra. Z obou z nás crčela voda, jako bychom se fakt byli někde koupat.
"Můžu?" ujišťoval jsem se. Obrátil oči v sloup, to už jsme byli u něj v pokoji a on se začal přehrabovat ve skříni.
"Ne, nesmíš, a proto ti to nabízím," ušklíbl se ironicky, ne však nějak zle, a to už mi strčil do rukou nějaké své šedivé tepláky a žluté tričko s potiskem nějakého roztomilého chibíka, "jak moc jsi promočený? Kdybys potřeboval i trenky, stačí říct," zasmál se.
"Ne, dobrý, v pohodě," odmítl jsem, dokonce mi i lehce cukly koutky.
"Koupelna je až na konci chodby, ty dveře napravo, ručníky jsou ve skříňce pod umyvadlem," informoval mě, "jo a dva mi prosímtě vyhoď na chodbu, taky je budu potřebovat," požádal mě ještě.
"Dobře," přikývl jsem a vydal se tedy podle instrukcí do koupelny. Vyhrabal jsem ručníky a ony dva požadované jsem položil na chodbu za dveře, načež jsem ze sebe svlékl oblečení, vlezl do sprchového koutu a pustil na sebe proud horké vody.

"Uvařil jsem nám čaj, je na stole v kuchyni. Ta je dole, hned naproti schodům. Já si teď taky rychle skočím do sprchy, jo?" pověděl mi, když jsem z koupelny vyšel zpátky na chodbu, už navlečený v jeho věcech, které mi půjčil. Ručníkem jsem si ještě sušil vlasy.
"Dobře," souhlasil jsem a jak mě naváděl, sešel jsem dolů a dostal se do kuchyně. Doopravdy tam na stole stály dva hrnečky, jeden žlutý, druhý bledě modrý, ještě se z nich trochu kouřilo. Posadil jsem se a ručník si nechal na ramenou, kolem krku. Sáhl jsem po tom žlutém hrnku a opatrně, abych se nepopálil, z něj upil. Byl málo sladký. To Taku-chan vždycky věděl, jak mi čaj připravit, abych byl naprosto spokojený. Sklopil jsem hlavu a povzdechl. Taku-chan... Chci ho zpátky, hrozně moc. Ať se ke mně vrátí! Vždyť já ho potřebuju. Bez něj jsem nula. Musí mi tolik ubližovat? Vždyť já ho miluju! Vůbec to nechápe. Je mi zle. Nezvládám to bez něj, s takovou se brzo zhroutím. Nemůžu bez něj existovat, to prostě-
"Ty jsi mi ukradl můj hrneček," ozvalo se najednou kňouravě ode dveří, "pro tebe byl ten modrej."
"C-co?" obrátil jsem k němu pohled, který jsem následně stočil zase na hrnek a ten jsem rychle položil zase na stůl. "Promiň, ale jak jsem to měl poznat?"
"Otoč ho," pobídl mě, tak jsem tak učinil. Na druhé straně stálo sytě oranžově napsáno 'Yusuke'.
"Aha," vydechl jsem a odstrčil ten hrnek, "omlouvám se, nevšiml jsem si toho," zamumlal jsem. Zasmál se.
"Ach jo, Yuya-kun, netvař se tak lítostivě, vždyť je to jedno, jen jsem si dělal srandu." Přešel až ke stolu a sednul si naproti. Ruku natáhl pro ten druhý, modrý hrnek a z něj se napil. Pak se na mě znovu zadíval. "Netvař se jako u mučení," povzdechl. "Mimochodem, nevěděl jsem, jestli sladíš, tak jsem tam radši žádný cukr nedával. Chceš ho?"
"Jo, prosím," nevesele mi cuknul koutek.
"Fajn," kývnul a zase se zvednul, aby mi přinesl cukřenku. S tichým "díky" jsem si ji převzal a začal sypat malinkaté bílé krystalky do svého hrnku.
"Nedáváš si tam toho trochu moc?" zasmál se.
"Chutná mi to tak," opáčil jsem a ještě trochu přisypal, než jsem cukřenku odložil doprostřed stolu.
"Hej ale, takovou průtrž mračen jsem doopravdy nečekal," přiznal, "je sice pravda, že na déšť to vypadalo, ale tohle bylo, jakoby tu vodu snad někdo lil po kýblech. Takový déšť jsem ještě nezažil."
"Já jo, asi před rokem jsme s mým bývalým přítelem-" začal jsem, ale hned jsem se zarazil, "no, to je jedno," vydechl jsem potichu.
"Bývalým přítelem?" podivil se a překvapeně zamrkal, "ty jsi na kluky?"
"Uhm, jo," potvrdil jsem mu vcelku neochotně a pohodil hlavou, "máš s tím problém?"
"Ne, to ne!" vyhrkl okamžitě, "jen mě to překvapilo. Zrovna do tebe bych to totiž neřekl."
"Proč?" povytáhl jsem obočí.
"No...třeba už jenom vzhledem k některým tvým textům písniček," odůvodnil mi.
"Hmm," zamručel jsem jenom a zadíval se na čaj ve svém, respektive Yusukeho hrnku.
"Ettoo...promiň, asi jsem se na to neměl ptát, že?" nevesele se pousmál.
"To je dobrý," odmávl jsem to, "jen teda...byl bych ti vděčný, kdybys to moc nevytruboval do světa, víš co," zašklebil jsem se, "nepotřebuju, aby se o tom moc vědělo."
"Samozřejmě, neboj se. Ani neceknu, přísahám," usmál se na mě a na znamení slibu zvedl ukazováček a prostředníček.

Začal jsem se s Yusukem setkávat čím dál častěji. Přes den jsme oba měli práci, s kterou jsem já jen díky němu skutečně neskončil, takže jsme pokračovali v našem společném "přemýšlení" ve večerních hodinách na mostě, ale pořád pravidelněji jsem chodil i k němu, když jsme měli oba volno. Samozřejmě, abych mu to oplatil, pozval jsem ho párkrát i k sobě. Úspěšně jsme bořili barikádu mezi námi a stávali se z nás stále lepší a lepší přátelé. Zezačátku sice doopravdy skoro pořád mluvil jenom on, vypadal ale, že mou minimální účastí v našich konverzacích nebyl nijak uražen či otráven, a dokázal sám zachraňovat trapné chvíle ticha. Byl jsem mu za to vděčný. Za to, že mě prostě neposlal do háje, když jsem se choval tak, jak jsem se choval. Mně to ale prostě jinak nešlo, stále jsem se cítil zraněný, propadal jsem depresím. Zanedlouho si u mě tedy vysloužil titul nejlepšího kamaráda, protože...nebýt něj, já už nejsem také. Najednou mi smrt přestávala připadat jako dobré a ke všemu jediné řešení. Zachránil mě.

Jednou jsme takhle zase seděli u něj v pokoji, na posteli. Měl na klíně notebook a na něm mi pouštěl nepovedené záběry z doramy, ve které hrál. A když jsme narazili na část, kde se místo akrobatického kousku prostě jen plácal po zemi, poprvé za tak dlouhou dobu jsem se konečně upřímně rozesmál.
"Néé, to jsem nechtěl, abys viděl," zakvílel, ale začal se smát taky.
"Do háje, to je dokonalý, pusť to ještě jednou!" poručil jsem si. Zase jsem se jednou cítil skvěle. Už bylo taky načase.
"Ne, Yuya-kun, tohle doopravdy ne!" protestoval, tak jsem mu prostě sebral notebook, položil si ho k sobě na klín a video jsem si pustil znovu sám, načež následovala další salva smíchu. Schoval si obličej do dlaní, zřejmě kvůli jeho načervenalým tvářím, kterých jsem si ale stihl všimnout i tak.
"Ale no tak, vždyť je to sladký!" přesvědčoval jsem ho a pouštěl to znovu a znovu, protože mě to stále prostě nemrzelo.
"Víš ale, že se úžasně směješ?" promluvil najednou, tak vesele, "jsem rád, že to konečně vidím. Myslel jsem, že už se ani usmát neumíš." Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na něj. Jen jsem se tak rozpačitě pousmál a kousl se do rtu. Zase se mi začaly vybavovat ne zrovna příjemné vzpomínky na...na něj. Na mého Takuyu. Byl právě v ten okamžik, kdy já se zase jednou od srdce smál, se Sakuradou? Šťastný tak, jak mohl být se mnou? Zatřepal jsem hlavou. Ne, já si to teď nechci kazit, ne teď. A už vůbec tu nechci brečet, před Yusukem. Nepotřebuju, aby mě takhle viděl. To můžu doma, večer, klidně celou noc. "Yuya-kun? Řekl jsem něco blbě?" ptal se zmateně, když si všiml patrné změny v mém výrazu.
"Nene, nic, dobrý," zavrtěl jsem hlavou, "pusť mi tam ještě něco."

"Yuya-kun?! Ty jsi brečel?!" vyhrkl Yusuke, jen co jsem mu otevřel dveře.
"Uhm," vysoukal jsem ze sebe jen neurčitě a odstoupil ode dveří, abych mu uvolnil místo a on mohl vejít dovnitř. Do rukávu svého trička jsem si ještě doutírával navlhlé oči, čímž jsem vlastně potvrdil Yusukemu jeho slova. Vešel, zavřel za sebou a zadíval se na mě.
"Yuya-kun, co se stalo?" ptal se starostlivě. Chytil mě za ramena a upřel pohled přímo do mých lehce zarudlých očí.
"N-nic," zamumlal jsem a sklopil oči. Neměl sem teď chodit! Vím, že jsme byli domluvení, ale...nemohlo mu do toho něco nečekaně přijít? Nemusí mě takhle vidět.
"No to vidím," řekl ironicky a povzdechl, "pověz mi, o co jde, prosím."
"Tak...tak dobře," odsouhlasil jsem mu to. Už mi bylo blbé mu to všechno pořád zatajovat. Pomohl mi, a když to teda chce vědět, prosím. Stejně už jsem to dál nezvládal. Třeba mi pomůže, když se někomu svěřím.
"Tak pojď," pousmál se na mě, vzal mě kolem ramen a vedl hlouběji do bytu. Usadili jsme se na v obývacím pokoji na pohovce. "Povídej," pobídl mě tiše, když jsem se k ničemu neměl, ale neznělo to jako rozkaz, bylo to řečeno tak jemně.
"Tehdy, jak jsme se poprvé potkali na tom mostě, víš?" začal jsem lehce roztřeseně, "dělal sis srandu, že chci skočit. Já...tehdy to ale sranda nebyla, ve skutečnosti jsem se opravdu chtěl zabít. Nezvládal jsem to," přiznal jsem mu, "už jsem se ti zmiňoval o mém...bývalém příteli. On mě- podváděl mě, nevím, jak dlouho, ale jednou jsem to zjistil. Vi-viděl jsem je. Nic jsem mu ale neřekl, doufal jsem, že to bylo jen dočasně, že potom už bude zase jen se mnou. Ale on- prostě mě odkopl a já...miluju ho, pořád tak strašně moc. Chtěl jsem ho zpátky, ale on mě ne. Nemá mě rád, už mu nejsem dost dobrý, jestli jsem vůbec někdy byl. Třeba si se mnou jen krátil dlouhé chvíle. A přitom netuším, co jsem zkazil. Hrozně to bolí, já bez něj totiž nemůžu žít. Je pro mě všechno, celý můj vesmír, všechno mi bez něj přijde zbytečné a já-já prostě nevím, co mám dělat," vysypal jsem ze sebe pomalu na jeden nádech a začal znovu utírat oči, které mi opět slzely, "jsem strašně zoufalý, bez Takuyi už můj život nemá smysl," vzlykl jsem.
"Yuya-kun," vydechl, lítostivě a trochu šokovaně, a přitáhl si mě k sobě do objetí, "neplač, no tak. A netrap se, nestojí ti to za to. On si tě nezasloužil, vždyť si tě nevážil. Je to pitomec, nedochází mu, o jak úžasného člověka přišel."
"Není! On je naprosto dokonalý!" protestoval jsem a dál mu máčel tričko svými slzami, zatímco on mě jemně hladil po zádech. "Já ho miluju, chápeš? Už je to víc než měsíc a nic se nelepší, hroutím se při každé vzpomínce na něj. Stýská se mi po tom všem, co jsem s ním prožil, chci ho zpátky. Potřebuju ho. Chtěl jsem se zabít, ty jsi mi to zkazil, tak mi sakra aspoň řekni, co mám dělat!"
"Nesmíš si sahat na život. Neblázni přece, spoustě lidem na tobě záleží," pokračoval konejšivým tónem.
"To-tohle mi říkal taky. Ale k čemu mi to je, když už jsem naprosto ukradený jemu? Já o nikoho jiného nestojím, nikdo jiný mě nezajímá!" Ne moc výrazně, ale stále postřehnutelně zpevnil stisk.
"Třeba mně na tobě záleží a ne málo. Jsi pro mě...doopravdy důležitá osoba. Vždyť jsi úžasný. A to už takhle. Kdybys přestal být tolik smutný a pořád se smál, jako tehdy u mě, byl bys přímo dokonalý. Tak si přestaň kazit život. Já tě mám rád a nechci se dívat, jak se hroutíš čím dál tím víc."
"Na co mi ale tohle všechno je, když mi to říkáš jenom ty, a ne Taku-chan?!" Téměř jsem to až vykřikl. To doopravdy nechápe, že mě zajímá jen můj Takuya?
"No...no jo. Promiň, že nejsem on," šeptl. Zněl najednou tak nějak zvláštně posmutněle. Dál už jen mlčel a nechal mě se v jeho objetí vybrečet. Trpělivě tam se mnou tiše zůstal sedět celé odpoledne.

Druhého rána jsem scházel po schodech dolů do přízemí, ještě s napůl zavřenýma očima a rozcuchanými vlasy. I přesto, že jsem dnešní noc prospal výjimečně celou, jsem se necítil zrovna moc odpočatý. Zazíval jsem, prohrábl si vlasy a zamířil do kuchyně.
"Dobré ráno, Yuya-kun," usmál se na mě široce Yusuke, jen co jsem překročil práh místnosti. Nechal jsem ho u sebe dneska přespat a i přes veškeré mé protesty si ustlal na gauči, i když jsem ho chtěl nechat ve své posteli a v obýváku bych se zabydlel já. Teď už ale seděl u stolu a v ruce hrnek, z kterého upíjel. Na stole před ním stál další, zřejmě pro mě. "Snad jsem ti tam tentokrát už dal dost cukru."
"Děkuju," zamumlal jsem a pokusil se na něj alespoň pousmát, ale vzešlo z toho jen těžko postřehnutelné cuknutí koutků úst. Vzal jsem si svůj hrnek a taky se napil. "Je to dobrý," pověděl jsem polohlasně. Možná bych si dneska dal i ještě sladší, ale nevadí, dobře, stačí to.
"Už je ti líp?" zajímal se.
"Ne," odpověděl jsem mu upřímně. Doopravdy jsem neměl náladu se hned po ránu začít přetvařovat. Povzdechl a sklopil pohled.
"Mohl bych tě nějak rozveselit? Natrvalo?"
"Přiveď mi Takuyu," vypadlo ze mě bez přemýšlení. Ostatně, stejně to bylo to jediné, co mě mohlo doopravdy udělat šťastným.
"Trochu složitý úkol," zašklebil se.
"Jenže já ho potřebuju."
"Není jediný na světě, uvědom si to už. Yuya-kun, přiznej si, že když to konečně necháš plavat, můžeš být zase šťastný. S někým úplně jiným, kdo by pro tebe snesl modré z nebe a neublížil by ti. Já se ti snažím pomoct, chci, aby ses zase tak krásně usmíval. Měl by ses...trochu porozhlédnout a uvidíš, kolik lidí kolem tebe tě má...upřímně rádo."
"Ale mně jste všichni ukradení, neříkal jsem ti to už?!" necíleně jsem zvýšil hlas, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval, a upřel na něj ne moc pěkný pohled. "Je mi úplně, ale úplně jedno, jestli mě tu má někdo rád, i kdybys to byl třeba zrovna ty! Nezajímáš mě! Ani trochu, neznamenáš vůbec nic! Jediný důležitý je pro mě Taku-chan!"
"Fajn," hlesl, "omlouvám se, že ti nestačím," šeptl, "mám odejít? Chceš být...teď teda radši sám?"
"Dělej si, co chceš," zamumlal jsem a sklopil hlavu.
"Nechci tě tu obtěžovat, jestli...jestli o to teda tak moc nestojíš." Neodpověděl jsem mu, nějak jsem nevěděl, co mu na to říct. Netušil jsem, jestli chci, aby zůstal nebo ne. Ty jeho pitomé řeči mi už neskutečně vadily, vůbec mě nechápal a ani se o to očividně nepokusil. Na druhou stranu, zůstat tu zase sám? "Dobře," vydechl po chvíli ticha a zvedl se, načež přešel ke mně, "já tě teda nechám. Drž se," pohladil mě po rameni a to už odešel. O pár sekund později jsem jen slyšel, jak se za ním zavřely domovní dveře. Doopravdy...mě tu nechal. Ale co tak najednou? Nejdřív se mi sem nacpal, chtěl vědět, o co jde, povídal, jak mi chce pomoct a teď...mě prostě nechá tu sedět, ještě zdrcenějšího než předtím. To ty jeho kecy o tom, že mu na mně záleží, asi taky nebudou zrovna nejpravdivější. Potřebuju ještě obejmout.
"Taku-chan, vrať se ke mně," vzlykl jsem.

Seděl jsem na židli u okna, hlavu položenou na parapetu, takže jsem přes okenní rám viděl ven trochu hůř. Jasné nebe, po kterém plulo několik nadýchaných obláčků, a střechy domů na protější straně jsem stejně ani pořádně nevnímal. Nešlo mi o žádný výhled. Myšlenkami jsem byl zase u něj. Taku-chan, jak se teď máš? Jsi konečně šťastný, když ti to se mnou nešlo? Dlouho jsem ho už neviděl.. Je to dobře? Vím přece, jak moc bolelo, když se kolem mě procházeli se Sakuradou. Naprosto spokojení. Neměl bych vyhledávat jeho přítomnost. Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. Jenže proč to nefunguje? Proč na něj pořád myslím?! Možná proto, že na milovanou osobu jen tak lehce zapomenout nejde. Řekl bych, že to nejde vůbec. Ublížil mi, to ano, ale já bych mu odpustil všechno. Jsem pro něj ten pravý. Kdy už to konečně pochopí a přijde?

Yusuke se mi od tehdejšího rána neozval. Nikde jsem ho neviděl, nepřišel, nezavolal, ani jediná SMSka mi od něj nedošla. Jakoby se po něm slehla zem. A já mohl jenom sedět doma a užírat se. Několik dnů, víc než týden. Urazil se? Dobře, uznávám, neřekl jsem mu zrovna hezké věci, ale musel přece chápat, v jakém jsem byl stavu a že jsem nad svými slovy ani nijak nepřemýšlel. Popravdě, chyběl mi. Víc, než jsem si byl ochotný připustit. A tak, když jsem ležel doma na posteli a prohlížel si naši jedinou společnou fotku, kterou jsem v mobilu měl - byla z toho večera, kdy jsem díky němu alespoň na chvíli zapomněl na všechny své starosti; oba jsme se na ní usmívali -, rozhodl jsem se, že se mu ozvu já, jinak bych totiž asi čekal věčnost. Našel jsem v kontaktech jeho jméno a po chvilkovém váhání skutečně stiskl tlačítko 'hovor'. Přiložil jsem si mobil k uchu.
"Moshi moshi?" ozvalo se z druhé strany po chvilce.
"Yusuke-kun? Ahoj," začal jsem váhavě. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co mu chci.
"Co potřebuješ?"
"Dlouho...dlouho ses neozval."
"Tehdy jsi nevypadal, že bys o mě nějak zvlášť stál," odpověděl s hořkým nádechem v hlase.
"No jo," zamumlal jsem, "ale nechtěl bys ke mně třeba dneska přijít?" zkusil jsem, "chtěl bych-"
"-zase fňukat nad svým zlikvidovaným životem, který si ničíš ty sám? Opakovat, jak jsem ti ukradený a že ten tvůj milovaný Takuya je jediný, který je pro tebe důležitý? Promiň, ale už to dál poslouchat nemůžu," řekl kysele. Kousl jsem se do rtu a párkrát zamrkal.
"To bylo hnus-ný," zamumlal jsem jen, i tak se mi však hlas stihl zlomit.
"Nejsi tady jediný ublížený."
"Proč jsi najednou takový?" Nechápal jsem to. Nic až tak zlého jsem přece neřekl. Tohle jsem si nezasloužil, byl ke mně nespravedlivý.
"Mě to třeba taky bolí, víš? Ahoj."
"Yusuke-kun, počkej, chci ti-!" Zavěsil mi. Prostě mi to típnul. Vydechl jsem a pustil mobil, nechal jsem jej prostě ležet vedle sebe. Otočil jsem se na bok a obličej zabořil do polštáře, který jsem objal. Co tak zlého jsem udělal? Proč se na mě musí všechno hroutit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama